Případ von Thean #2

Můj život se sype jako domeček z karet, nikdy bych nečekal, že to může jít všechno tak rychle do kopru. Zmýlil jsem se...měl jsem to všechno předpokládat. Všechno to začalo 29. 1. 2010. Zrovna jsem seděl u stolu a pročítal si látku z hodin, kterou se mi podařilo shromáždit, nechtěl jsem úplně ztratit krok se spolužáky i přes to, že má psychika úplně nedávala sezení s nima na hodinách. Z mého studia mě vyrušila sova – sova z panství. Bylo mi jasné, že nenese asi nějak dobré zprávy, avšak jsem nepředpokládal, že to bude až tak moc strašné. Snesla se k zemi a okamžitě odklovla z balíku dopis v rudé obálce a ten se okamžitě vznesl do vzduchu.

„Gianni! Ty jeden rozmazlenej ulhanej spratku.

Jak jsi mohl takhle lživě potopit a ukřivdit svému otci.

Už tě v životě nechceme vidět!

Vyklidili jsme tvůj pokoj, ty plesnivý krámy si nech!

Už nejsi náš syn!“

 

Byl to pisklavý ječák mé Lady matky, takhle ječet jsem ji slyšel jen jednou v životě a to nebylo na mě. Vždy jsem byl jejich „milovaný“ syn, vyprošený...nikdy na mě neřvala ať jsem provedl cokoli, holky to měly většinou těžší, no i tak jí většinu času bylo úplně jedno, co děláme… co s námi je nebo není. S úšklebkem jsem pozoroval místo, kde začal hořet hulák. Sledoval jsem slepě jak kousky toho dopisu dopadají na koberec a dělají mi bordel v pokoji. Ztěžka jsem polknul a vstal, abych si alespoň prohlédnul, co mi z pokoje poslali. Nebylo toho moc, jedna bunda, jedny kalhoty, jedny conversky a kroužek na klíče společně s odznaky skupiny Bonryth. Tuhle situaci jsem očekával, nebudu lhát… kdo by to taky nečekal, když něco takového nahlásí? A přes to, slyšet ten hlas matky byl strašný zážitek. Už nejsem jejich syn, nejsem von Thean, jenže stále nemám kam jít. Co budu o prázdninách dělat? Kde budu bydlet? Okamžitě jsem napsal Severce i Lilly, věděl jsem, že by chtěly vědět, co se stalo. Vyměnil jsem si s nimi pár dopisů a další den šel za Alice. Neodpustila by mi, kdyby tohle nevěděla. Popravdě, Alice byla mou největší oporou na několik dalších týdnů, dokonce i pochopila to, že odmítám jít na hodiny a místo toho mi poskytla útočiště v jejím kabinetu, kde jsem se učil se Stuím. Týdny utíkaly a ministerská se již neukázala. Mluvil jsem s ní, jednou… nejspíš jí to stačilo, ale, že by dali vědět rozsudek? Ne… Nastal čas narozenin, Alice je moc neslavila, Stuí už o něco více, avšak stále komorně v kabinetu a s blížícími se prázdninami mi bylo jasné, že už s mým rozhodnutím nemůžu déle otálet. Musel jsem to říct Avery, to všechno, co se stalo… měla právo to vědět, dusil jsem to v sobě až příliš dlouho a už to muselo ven. Vylíval jsem si to na svých blízkých, které jsem díky tomu ztratil a už to nešlo dál. Ségra mi dodala odvahu a já napsal asi dvacetistránkový dopis Avery. Trvalo to asi týden, než mi přišla od ní odpověď, která vypadala podobně jako hulák od Lady s Lordem. Byla totálně nepříčetná a v ten moment mi došlo, že jsem ji měl dokonale přečtenou. Věděl jsem, že to neustojí a hlavně, co víc… že mi neposkytne oporu. Avery je prostě živel, který potřebuje být středem pozornosti, není ten typ, co vás bude podporovat na úkor své energie… a tak i přes to, že to bolelo, jsem jí odepsal velice krátký dopis.

.

„Milá Avery, mám tě opravdu rád,

ale teď potřebuju být sám.

Náš vztah není takový, jaký by měl být.

Oboum nám bude lépe samým, a proto se s tebou rozcházím.“

Za chvíli tu jsou zkoušky, mé plány na léto jsou v čudu, ale co. Najdou se nové a hlavní je, že od rozchodu s Avery je mi, čím dál lépe. Každý den běhám, cvičím, na školu peču a učím se svépomocí… možná zkoušky zvládnu a také možná ne, v téhle chvíli to není důležité. Musím si srovnat život a pak školu.

Gianni

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now